Žatec a já: Cesty, které se protnuly na stejném místě

Pocházím z Holic – stejně jako slavný cestovatel Emil Holub. Naše cesty se ale protnuly až tady, v Žatci. On tu v roce 1866 maturoval na gymnáziu, než se vydal objevovat Afriku. Já jsem přijel o víc než století později, v roce 1985, na chmelovou brigádu, s igelitkou přes rameno a naprosto bez tušení, že tu jednou zůstanu.

Žádné velké dobrodružství to nebylo. Pamatuju si únavu v rukou po celém dni na chmelnici, prach na botách a to, jak mi město připadalo šedé a cizí. Díval jsem se na fasády a neviděl jsem nic, co by mě zaujalo. Holub odsud odešel objevovat neznámé kraje Afriky – já jsem tehdy ani netušil, že to nejneznámější místo pro mě bude ležet přímo pod nosem, tady v Žatci, a že mi bude trvat přes třicet let, než ho začnu doopravdy objevovat.

Dvacet let v tichém objetí Žatce

Pak přišel život a udělal to, co umí nejlíp – potichu, bez ptaní, všechno proměnil. V Žatci jsem nakonec zakotvil a žiju tu už přes dvacet let. Znám tu každou boční uličku, každý roh, kde ráno voní čerstvé pečivo z pekárny. Chodil jsem svými trasami, žil svoje ranní rituály – kávu na stejném místě, stejnou cestu do práce – ale duše města mi zůstávala skrytá. Byl jsem tu, ale nebyl jsem tu doopravdy. Díval jsem se, ale nekoukal jsem se pořádně.

Je v tom trochu ironie: Holub prošel gymnáziem, které dodnes stojí nedaleko odsud, a odešel objevovat kontinent, o kterém tehdy Evropa skoro nic nevěděla. Já jsem měl to samé město denně na dosah ruky – a přesto jsem ho dvacet let míjel se zavřenýma očima.

Žatec, který se vrací ke své slávě

Letos v červnu jsem vzal do ruky fotoaparát – trochu ze zvědavosti, trochu z nudy. A najednou jsem viděl to, co jsem dvacet let přehlížel. Možná jsem konečně pochopil, co musel cítit mladý Holub, než se vydal na cestu – tu zvědavost, co vás nutí dívat se pozorněji, i když jste tisíckrát prošli kolem stejného domu.

Zastavil jsem se u jednoho domu na náměstí, kterým jsem denně procházel bez povšimnutí, a poprvé jsem si všiml lepené štukatury nad okny. Stál jsem tam jako přikovaný.

Čím dál jsem chodil, tím víc jsem žasnul, kolik se toho vlastně změnilo. Nové Husitské náměstí, které dřív bylo jen tak nějak „mezi domy“, dnes žije. Nerudovo náměstí prošlo stejnou proměnou. Přibylo pár hřišť, kolem kterých se odpoledne ozývá dětský smích, a pod hradbami vyrostl nový skatepark, kde teď kluci a holky drandí na skejtech a kolečkových bruslích – dřív si tam hrálo tak akorát pár vrabců.

Ale nejvíc mě dostala cesta podél Ohře. Nová, krásná, klikatí se podél řeky jako stužka – a člověk má najednou chuť si tam jen tak sednout a dívat se na vodu. Přibylo taky nové osvětlení, které večer mění celou atmosféru, a lavičky – ty jsou snad na každém rohu, jako by město říkalo: „Zastav se, nikam nespěchej.“ I cesta pod hradbami, kterou jsem dřív bral jen jako zkratku, dnes vypadá úplně jinak – najednou vidím ty hradby, ne jen cestu kolem nich.

Žatec se probouzí. Vrací se ke slávě, kterou měl na přelomu 19. a 20. století, kdy patřil k nejvýznamnějším městům regionu – tedy v době, kdy by tudy možná ještě prošel i Holub sám, při návštěvě rodného kraje. Fasády, které si pamatuju šedé z roku 1985, dnes zase hrdě stojí – opravené, plné detailů, co byly dřív pohřbené pod nánosem času. Historické centrum ožívá jako klenot, který někdo konečně oprášil.

Ta stejná šeď mého mládí je dnes místem, co ve mně budí obdiv, a musím se u toho i trochu usmát – jak jsem to mohl tolik let míjet bez povšimnutí. Možná přesně takhle vnímal Žatec i mladý Holub, než se vydal za svými velkými cestami – jako místo, které se teprve má odhalit, než člověk vyrazí hledat ta velká dobrodružství jinde.

Moje pozvání k vám

Tenhle web je má malá, osobní oslava Žatce. Nechci vám sypat seznamy památek ani suchá fakta z turistických brožur – to najdete jinde. Chci vám ukázat svůj pohled, ten, co jsem si vydobyl po dvaceti letech, kdy jsem si myslel, že tohle město už znám nazpaměť. Holub musel přeplout oceány, aby našel svá objevná místa. Mně stačilo vzít do ruky fotoaparát a projít se ulicí, kterou znám dvacet let – a přesto jsem v ní našel něco nového.

Jedno hezké okno, které mě zastaví na půl cesty do práce. Jeden klidný dvorek, kam si chodím sednout, když potřebuju vypnout hlavu. Jeden příběh, co mě zahřeje u srdce.

Přidejte se ke mně na toulkách. Možná najdete i vy kousek svého Žatce, co jste ještě neviděli – tak jako jsem ho po dvaceti letech konečně našel já.

Vítejte u mě na webu,
rosna přezdívka z mladí Vítek

Město Žatec – Oficiální stránky města Žatec

Žatec za jeden den: Kompletní průvodce , nejhezčí místa