Vypráví se Pověst o Žateckém pivu se, že když se nad Žatcem za soumraku snese ten zvláštní nasládlý opar, není to jen vůně z pivovaru. Je to dech starého kraje, který si pamatuje víc, než by se na první pohled zdálo. A když se ten opar sveze až na náměstí, prý se v něm dají zahlédnout tři obrysy – Chmeláček, Červeňáček a Lupulínka, jak se zase o něčem dohadují. Chmeláček se nadouvá pýchou jako správná šiška před sklizní: „Beze mě by nebylo vůbec nic. Já jsem to zelené zlato, které roste jen tady a nikde jinde na světě pořádně nechutná. Žatecký poloraný červeňák – řekněte to nahlas, ať to slyší…

Jmenuji se Lupulínka. A pokud jste někdy za teplého srpnového večera prošli kolem chmelnice a najednou vás zamrazilo v zádech i přesto, že vzduch byl vlahý – to jsem byla já. Nebojte se toho mrazení. Je to jen můj způsob pozdravu. Zatímco Chmeláček nese paměť celého kraje a Červeňáček hoří vášní pro svou odrůdu, já jsem ta nejtišší ze tří. Neschovávám se, protože bych se bála – schovávám se proto, že to, co střežím, se neukazuje každému. Lupulin, ta zlatavá, lepkavá pryskyřice ukrytá hluboko v šišticích, není něco, co byste měli vidět na první pohled. Musíte si to zasloužit. A já jsem ta, kdo rozhoduje, komu se otevře. Kdo je…

Jmenuji se Chmeláček. A pokud jste v Žatci někdy za soumraku, kdy se mlha line údolím Ohře jako dech spícího draka, ucítili ve vzduchu tu zvláštní, hořkosladkou vůni chmelových hlávek – možná jste právě mě minuli o pár kroků dál, než jste se stihli otočit. Zůstal jen ten pocit, že vás někdo pozoroval. Měli jste pravdu. Nevím přesně, kolik mi je let. Ztratil jsem to počítání někde mezi sklizní, na kterou si už nikdo nevzpomíná, a sklizní, která teprve přijde. Vím jen, že jsem tu byl dřív, než si tohle město začalo říkat Žatec, dřív, než první sedlák vetkl do žatecké hlíny první chmelový kořen a modlil se, aby přežil…

Znáte ten pocit, když se dotknete staré cihly a najednou víte, že v sobě nese víc, než se zdá? Přesně to prožívám každý den. Jmenuji se Červeňáček a jsem strážce historie tohoto města – jeho kamenů, jeho hlíny, jeho zapomenutých příběhů. Narodil jsem se z červené žatecké hlíny – té samé, která dala jméno slavnému chmelu červeňák a která už staletí drží pohromadě zdi tohoto města. Možná proto v sobě nesu barvu, kterou poznáte na první pohled – teplou, zemitou, trochu tvrdohlavou. Stejně jako ona hlína, ze které pocházím. O chmelu, po kterém nesu jméno Červeňák totiž není jen tak ledajaký chmel. Je to odrůda, na kterou je Žatec právem…

Tma v Žatci měla vždycky zvláštní, těžkou příchuť – takovou, co voněla vlhkou omítkou starých hradeb, chmelem a tajemstvím. Ale to, co se stalo tenkrát, nebylo obyčejné noční šero. To byla hrůza, která ti sevřela hruď, ještě než jsi stačil vykřiknout. Legendární žatecká pověst o armádě duchů má totiž jednoho naprosto klíčového hrdinu. Bez něj by celé město padlo. Tím mužem nebyl nikdo jiný než odvážný ponocný Boreš. Jak strašidelná noc v Žatci začala Začalo to nenápadně. Půlnoc už dávno odbila a mistr tesař se potácel uličkami k domovu. Vtom to uslyšel – tiché, zlověstné šoupání kroků. Strnul. Podél starých hradeb táhl podivný, nekonečný průvod. Postavy zahalené v černých kápích,…

(Recesní kousek ze žateckého folkloru – berte s obrovským nadhledem a napůl vypitým pivem v ruce) Zapomeňte na nudné vitríny s střepy a popisky psanými drobným písmem. Zapomeňte na muzejní ticho a tabulky „nedotýkat se“. Tohle je úplně jiná liga. Tohle je příběh, který se nevypráví šeptem v muzeu, ale nahlas, s gestem a přípitkem, u druhého stolu v žatecké hospodě. Je to svatostánek všech pivařů, mýtus, který se line městem jako pěna přes okraj natočeného piva. Podle legendy tu kdesi pod žateckou zemí odpočívá náš praotec Lojza Lupulín – muž, který už ve 3. století před naším letopočtem věděl přesně, co dělá, když šlo o chmel a slad. Zatímco…